Print 

Když mi bylo 22 let, seznámila jsem se s výrazně starším mužem, do kterého jsem se zamilovala. Znali jsme se pouze několik týdnů, ale rozhodli jsme se zařídit společné bydlení, abychom spolu mohli trávit co nejvíce času.

 

Ze začátku se vše jevilo naprosto idylicky. Měli jsme společné zájmy, názory, přátele a když někdy došlo na téma agrese ve vztahu, vždy se rozčílil a tvrdil, že nedokáže pochopit, jak chlap může ženu uhodit. Sám by prý nic takového v životě neudělal, protože to vnímal jako projev totální zbabělosti. Dobře se to poslouchalo a žila jsem v přesvědčení, že je to ten poslední chlap na světě, který by mi dokázal ublížit.

 

Rok bylo vše v nejlepším pořádku, ale přišla doba, kdy ho dokázala rozčílit sebemenší věc, kterou by normální člověk přešel bez povšimnutí. Začalo mu vadit, s jakými lidmi se stýkám i to, že si občas telefonuji s přáteli. První mi to pouze důrazně vyčítal a hledal za tím vždy to, že ho určitě podvádím, ačkoliv jsem mu byla vždy věrná. Psychický nátlak se stupňoval a během pár týdnů byla situace taková, že jsem bez něj už nemohla z bytu udělat pomalu ani krok. Přátelům bylo divné, že jsem s nimi z ničeho nic přerušila kontakt, ale žili v domnění, že mám asi jen více práce a nezbývá mi příliš volného času.

 

Když na mně přítel kvůli něčemu křičel, většinou jsem se ani nepokoušela argumentovat a raději jsem mu dala za pravdu. Dokonale ve mně dokázal vzbudit pocit viny a já si často připadala, že opravdu dělám plno nesnesitelných chyb. Bála jsem se, že by mě kvůli nim mohl opustit, tak jsem dělala všechno proto, aby neměl důvod se rozčilovat. Málo platné – vždy si svůj důvod našel. I tak jsem ho stále bezmezně milovala a vzhlížela k němu.

 

Chodili jsme spolu občas na pivo mezi skupinu společných přátel. V kolektivu byl oblíbený, nezkazil žádnou legraci a každý nám náš vztah záviděl. Nikdo by nevěřil tomu, že hned, jak se za námi zavřeli dveře do bytu, začala se projevovat jeho druhá tvář. 
Jednou jsem se cestou z práce zastavila u kamaráda, se kterým jsem se potkávala už od dětství. Když jsem přišla později domů, křičel, jak ještě nikdy před tím a dostala jsem od něj první facku. Byla to rána, že jsem se skácela k zemi. Nechápala jsem, co to do něj vjelo, ale nezmohla jsem se na žádnou reakci. Další dny plynuly úplně normálně – jakoby se nic nestalo. Nevraceli jsme se k tomu.

Asi za dva týdny odjel na víkend za kamarádem do Prahy a když se nečekaně vrátil domů, zrovna jsem si chatovala se známým, kterého jsem roky neviděla. Hned za tím opět viděl potenciální nevěru a za doprovodu nejrůznějších nadávek do mne tloukl pěstí a praštil s mým notebookem o zem. To už jsem nemohla unést, tak jsem mu oznámila, že se od něj stěhuji. Odběhl do kuchyně a vrátil se s nožem. První, co mi problesklo hlavou, bylo, že mě zabije. Začala jsem křičet, ale okamžitě mě umlčel dalším úderem do obličeje. Stále držel nůž, přitiskl si ho na zápěstí a vyhrožoval mi, že když ho opustím, podřeže se. V tom afektu by byl snad schopný to skutečně udělat, což mě vyděsilo a začala jsem se mu omlouvat. Nemohla jsem odejít, měla jsem strach.

Kolegové v práci si začali všímat, že není něco v pořádku, když mi postupně začaly přibývat nejrůznější modřiny. Vždy jsem se vymluvila na pád ze schodů , nebo jinou nehodu. Nikomu jsem se s tím, že mi zranění způsobuje můj přítel, nesvěřila, protože jsem se bála, že by se o tom dozvěděl a zabil by mě.

Jednou, když mě zase zmlátil, jsem se schovala do koupelny a poslala SMS svému strýci, se kterým se přítel sice znal, ale viděla jsem ho jako možnost záchrany. Prosila jsem ho, aby přijel, protože se zdálo, že útok bude pokračovat. Ve zprávě jsem mu naznačila, že je přítel agresivní. Do 15 minut byl za dveřmi. Přítel mu otevřel s úsměvem, v dobré náladě, pozval ho dál a zavolal na mne, abych jim uvařila kafe. Odešla jsem do kuchyně a on přišel za mnou. Chytil ě pod krkem a tichým, ale důrazným tónem mi sdělil, že pokud cokoliv řeknu, zabije mě. Musela jsem předstírat, že se nic neděje. Přítel mi před ním dal dvě pusy, seděl vedle mne a choval se mile. Strýci to stačilo, aby nabyl dojmu, že se jednalo o nějaké nedorozumění. Po tom, co odešel, mi poslal zprávu, že nechápe, co to mělo znamenat. Cítila jsem, že mi nevěřil, a proto jsem se mu omluvila a napsala, že to jen špatně pochopil, protože se vážně nic nedělo.

Následovalo dalších několik útoků a asi po měsíci mě přítel prohodil skleněnými dveřmi. Byla jsem pořezaná a chvíli i v bezvědomí. Když jsem se probrala, využila jsem nepozorovaného okamžiku a zamkla se v koupelně. Myslela jsem, že snad vyrazí dveře. Sousedi museli všechno slyšet, ale nikdo mi na pomoc nepřišel. Řekla jsem mu, že okamžitě volám policii. Reagoval dalšími ranami do dveří a výkřiky o tom, že jestli to udělám, zabije mě ještě dřív, než přijedou. Neměla jsem odvahu. Kdybych policii zavolala a on by mě před příjezdem zabít nestihl, stejně by ho maximálně na krátkou dobu vykázali z bytu a až by mě poprvé potkal, už bych to nemusela přežít. Byla jsem v bezvýchodné situaci. Policie nepřipadala v úvahu a svěřit se komukoliv by přinášelo riziko, že se to dozví. Nemohla jsem se jen tak sbalit a odejít. Věděl, kde pracuji, znal mé přátele a určitě by si mě kdekoliv našel. Dále jsem před všemi předstírala, jak krásný spolu máme vztah. Dobře cítil svou převahu a věděl, že mě má v pasti. Když jsem se dozvěděla, že se stýká s jinou ženou, bylo to na jednu stranu bolestivé, ale na druhou stranu vysvobozující ve smyslu, že netrávil doma tolik času.

Našla jsem odvahu a řekla mu, že o jeho nevěře vím. Tehdy rozmlátil vzteky půlku bytu a myslela jsem, že je to můj konec. Ještě toho večera někam odešel a v noci nebyl doma.

Když jsem se druhý den vrátila z práce, jeho věci byly pryč. Odstěhoval se.

Asi po dvou měsících jsem se dozvěděla, že už žije s jinou ženou v jiném městě a nemá v plánu se vrátit. Nechala jsem vyměnit zámek od bytu a už nikdy jsem se s ním nepotkala.

Měla jsem ohromné štěstí, že se situace vyřešila tímto způsobem. Nechci ani domyslet, jaké peklo bych ještě prožila, kdyby neodešel.

Je mi líto všech žen, které něco podobného prožívají a moc ráda bych jim poradila, jak z toho ven, ale bohužel na to nenacházím odpověď. Je jistě mnoho podobných vztahů, které ze strachu nejde ukončit. Policie bývá lhostejná a nedokáže tyto problémy řešit způsobem, který by byl pro ženy bezpečný.

 

Otázka: Co vedlo mého přítele k agresi? Snad všechno... Sebemenší záminka. Uvedu pár příkladů. Mé telefonování s kýmkoliv, chatování s blízkými lidmi, návštěvy přátel, pozdní příchod domů, nekoupení něčeho, co chtěl, jakýkoliv můj obranný argument k čemukoliv, jiný názor na cokoliv, oznámení, že odejdu, nebo zavolám policii, ale třeba i to, že se jen špatně vyspal... Nejčastějším důvodem byl ale kontakt s jinými lidmi. Chtěl mě mít úplně izolovanou od okolního světa.

 

Otázka: Co jsem zkoušela, aby agresivní nebyl? Nešlo tomu nijak zabránit. Dělala jsem všechno, co chtěl. Přestala jsem se stýkat s přáteli, snažila jsem se před ním netelefonovat, radši jsem se ani nepřibližovala k počítači, ale pořád to bylo málo. Když přišel domů a byla u nás návštěva, která šla třeba jen kolem a zastavila se na kafe, byl vždy přátelský, ale jen za sebou zavřela dveře, zmlátil mě proto, že jsem se s někým bavila. Nemohla jsem bez jeho přítomnosti vůbec nic.