Poznámky z rozhovoru s dívkou, která si prošla domácím násilím

Nejdřív působil jako ochránce, ale po 3, 4 měsících, začal bezdůvodně žárlit, hrabal se mi v poště, v mobilu, když jsem byla s kamarádama, hned mě obviňoval, že jsem s nimi něco měla. Pak jsem řekla, že odcházím, ale zmlátil mě, zavolala jsem taxi a utekla jsem, měla jsem pocit, že mě pomohl Bůh. Snažil se mi nosit kytičky, psal básničky, říkal, že k sobě patříme, věřila jsem mu to, byla jsem zamilovaná. Chtěl jsem odejít, ale nevěděla kam, zakazoval mi internet, rád vařil, snažil se působit, že o mě pečuje, po napadení i brečel. Ve mě se praly dva postoje: Na jednu stranu jsem chtěla odejítl, ale nevěděla kam a na druhou stranu jsem byla zamilovaná a hledala jsem způsob, jak ho změnit. Snažil se ve mě vypůsobit pocit viny, že vše dělám špatně ohledně domácnosti, aby mohl odůvodnit svoje špatné chování. Když jsem se svěřila jednomu kamarádovi, tak mi to nevěřil, on působil ve splečnosti jako oblíbený, charizmatický člověk, kterého měli ostatní rádi. Proto mi to nikdo nevěřil. Později se přiznal, že bil i svou bvalou manželku, divila jsem se, že mě nikdo ped ním nevaroval. Když jsem několikrát křičela v bytě, nikdo ze sousedů nepřišel pomoci ikdyž to museli slyšet, zdi byly tenké. Mám po tom slabý slabý třes rukou jako posttraumatickou poruchu a sociální fóbii.