V 18 ti jsem poznala cloveka, s kterym sem to zažívala 5 let.. nebyly to facky.. v dost pripadech to byl boj o život. V 19ti se mi narodil syn.. a pak uz to bylo velmi těžké odejit. Vždy mě našel.. Pak sem v 22 letech podruhé otehotnela a čekala holčičku, přišla jsem o ni v začátku šestého měsíce po velmi surovém útoku. Teď už mít děti nemůžu. Tenkrát mi to ale pomohlo najít silu a skončit s nim, ale lehké to nebylo, byla jsem mladá a naivni a bála se. Měla sem to ukončit hned v začátku. Ze začátku láska a přání ať to nikdy neskončí a po krátké době strach a naděje že jednou bude po všem a bude zas dobře.

Otázka: Jak jste na tom teď ? Někdy ženy mívají i několik let po tom deprese nebo stresy, nedůvěru k mužům a podobně, tak zvaný post traumatický syndrom

Ted už jsem na tom dobře. Po 7 mi letech. Víc jak dva roky jsem navštěvovala terapeuty, pak i psychiatra. Dostávala léky abych vůbec mohla v noci spát.. Nedokázala sem se s tím srovnat, a vědomí, že už nikdy neotěhotním mě ničilo. Měla jsem averzi na těhotné ženy. Na ženy s miminkama. Strašně jsem jim záviděla, měly to, co já uz mít nebudu. Trvalo docela dlouho než jsem dokázala o všem mluvit. Hodně věcí jsem nosila v sobě a pořád se mi vybavovaly v hlavě. Pomohlo mi poznat lidi s podobnými zážitky. Uvědomila jsem si, že v tom nejsem sama, že jim můžu věřit a říct jim všechno, protože ony mě pochopi.. vlastně mi tím strašně pomohly. Teď už sem na tom dobře, smířila jsem se s tím co se stalo. Na muže jsem nezanevřela, nejsou všichni stejni, ale i přesto mám v sobě takový určitý odstup a nedůvěru. Chce to čas.

• < Prev
• Next >