Můj příběh se začal odehrávat před 11 lety. Prodala jsem byt ve městě a koupila dům na vsi. Chtěla sem mít kus své vlastní půdy. Nastěhovala se a plná očekávání se začala zabydlovat. Rodina na mne začala tlačit ať si najdu chlapa. Prý není možné žít sama. A tak sem se začala rozhlížet. Padl mě do oka, v místním pohostinství jediném společenském centru, mladý muž. Dozvěděla sem se že je svobodný a pracovitý.

Tak jsme se začali scházet. Slovo dalo slovo a my spolu začali žít. První napadení z jeho strany na sebe nedalo dlouho čekat. Při návštěvě ve vedlejší vsi na zábavě se opil a pak mne táhl 2km po polní cestě za vlasy. Prý sem se moc usmívala na okolí. Ráno se mě za vše omluvil a já uvěřila. Nejenom to já si ho vzala za manžela.

Po svatbě začalo peklo. Zprvu jen facky a nadávky. Po čase přišli kopance okovanými botami.

Přišli první hospitalizace, první zlomená žebra. Důvod na napadení se vždy našel.

Pokusila sem se obrátit na rodinu. Báli se ho a tak nepomohli. Pokusila sem se obrátit na krizové linky řekli utečte. Neřekli, ale kam. Když sem telefonovala byla sem na návsi zbitá, v noční košili. Pokusila sem se několikrát o útěk kamkoli. Vždy mu nějaká dobrá duše dala vědět že odcházím z domu. Pak následovalo to že mě chytil zbil, přivázal k posteli drátem. Dalším oblíbeným trestem bylo mě svázat ruce za záda postavit na stoličku a na půdě mě hodit kolem krku přes trám smyčku. Zalepil mě pusu a odešel. Přišel třeba za den jestli sem se už oběsila. Když zjistil že dýchám odvázal mě a musela sem slízat exkrementy, která mě unikla za tu dobu. Občas si vymyslel jeho opilý mozek že musím stát v rohu místnosti nahá bez pohnutí držel vidle hrotama ke mně. A řval pohni se budeš mrtvá. Jednou na mě vzal sekeru. Ta se mu protočila v ruce a já do hlavy dostala druhou stranou. Po probrání v nemocnici jsem se dověděla že sanitu zavolala sousedka co to viděla přes plot. Prakticky vše jsem se učila znovu. Policie co za mnou přišla, přišla v okamžiku kdy sem nemohla odpovědět. Můj agresor byl zrovna u mé postele. A tak sem konstatovala že sem se udeřila sama neopatrnou manipulací. Sousedka se mého muže bála a tak mou výpověď potvrdila.

Pokusila sem se kontaktovat i místně příslušnou policii. Bohužel jeho kamarádi z dětství mu jen řekli ať neblbne a odjeli. Na lince 158 zas my hlas zdělil že ať si to pořádně rozmyslím jestli mají přijet že dostane akorát tak pořádkovou pokutu. Všechno sem vzdala. Chtěla sem umřít.

Jednoho dne se stal zázrak přišel že se chce dát rozvéct. Ať to sepíšu a podám. Uděla sem jek řek byla jsem zviklá poslechnout na slovo. Při rozvodovém stání sem uvedla domácí násilí a domnívala se že ho zavřou. Byl to omyl. Paní soudkyně mě poslala na psychiatry zda jsem si veškerá zranění nepůsobila sama. Vzhledem k nedostatku důkazů dostal podmínku a rozvedli nás. Myslela sem že je násilí konec. Omyl byl pravdou. Ten rozvod chtěl kuli tomu, abych mu ten dům prodala a z peněz, které získám z hypotéky co si vzal zaplatila jeho dluhy. Jeho perverznost vůči mne po rozvodu se jen vystupňovala a tak sem znovu vše vzdala. Prodala sem mu svůj dům. Peníze z hypotéky sem vzala a umořila dluhy co si udělal. A čekala až mne zabije.

Stal se zázrak jednou, když nebyl doma přijel mne navštívit přítel. Když vyděl jak na tom sem okamžitě dohodl stěhování, můj útěk. Ještě půl roku sem se schovávala a můj bývalí mne hledal. Ještě rok sem užívala léky na uklidnění a budila se pláčem. Dodnes mě vymlácené zuby, jizva na krku po tracheu a to že v důsledku zranění nemohu mít děti připomíná čtyři roky života, které mě mohl zabít. A když svého bívaleho dnes vidím na ulici obejde mne hrůza a mám strach. Hlavně, když je opilý. Vím že by neváhal a zabil by mě i po těch letech.

Přesto nebo snad právě proto sem svůj život nevzdala a snažím se již sedmým rokem pomáhat týraným ženám v útěku.

Na závěr jen jednu věc: Nebuďme lhostejní, staňme se člověkem.

• Next >