Jmenuji se Karolína, je mi 38 let a z prvního manželství mám dvě děti. Dcerku Markétku (7) a syna Jakuba (10). Po složitém rozvodu jsem s dětmi bydlela několik měsíců v azylovém domě, než jsem se na internetové seznamce seznámila s Markem. Z našeho e-mailového dopisování jsem se dozvěděla, že je mu 39 let, bydlí v rodinném domku v Liberci, pracuje jako obchodní zástupce a velice ho tíží samota. Bydlel pouze se psem a rozhodl se to změnit. Mou pozornost upoutalo především to, jak hezky si povídal s dětmi přes hovory na Skypu a jak byl pozorný. Po několika dnech nám navrhl, že bychom mohly přijet na víkend. Děti se moc těšily, protože se jim Marek líbil a navíc měl přesně takového pejska, jakého si vždycky přály - Kokršpaněla. Sice mi to připadalo uspěchané, ale děti mě přemluvily k tomu, abychom hned následující víkend do Liberce odjely. Zjistila jsem si odjezdy vlaků, protože jsem neměla auto (ani řidičák) a Liberec byl skoro 50 km daleko. Na poslední chvíli mě Marek překvapil návrhem, že pro nás přijede, což jsem s radostí přijala. Přijel v přesně smluvený čas s kyticí rudých růží a plyšovými hračkami pro děti. Znala jsem ho sice z fotografií, ale v reálu mi byl ještě více sympatický. Na víkend vymyslel úžasný program, s dětmi si rozuměl, jako by byly jeho a já byla nadšená. Druhý večer nám u posezení u ohně sdělil, že by chtěl, aby jeho domek zase ožil a my se k němu nastěhovaly. Zaskočilo mě to. Děti se začaly radovat, já proti tomu v podstatě nic neměla a byla jsem natolik překvapená, že jsem na to kývla. Azylák přeci jen nebyl nejvhodnějším místem k bydlení s dětmi. Neměla jsem práci a Jakub měl ve škole problémy se spolužáky, takže nás doma nic nedrželo. Vyřídily jsme si vše potřebné a k Markovi se po třech týdnech stěhovali. Milovala jsem ho, nikdy se žádný chlap v mém životě nechoval tak pozorně a ohleduplně. Vydrželi jsme si hodiny povídat a pokaždé bylo o čem. Se vším mi pomáhal a brzy jsme se u něj zabydlely. Říkala jsem si, že už bylo načase, aby mě potkala trocha štěstí. Jen mi bylo divné, proč nikdy nechce mluvit o svých minulých vztazích. Myslela jsem si, že je tak zklamaný, že by pro něj byla debata na tohle téma nějak zraňující a přestala jsem se vyptávat.

V létě jsme jeli na společnou dovolenou do Říma, kde jsem se shodou okolností seznámila se sousedy, kteří bydleli jen pár ulic od nás. Markovi se moc nelíbilo, že se s nimi bavím a nemohla jsem si nevšimnout jeho výhružných pohledů, které na naši sousedku vrhal.

Když jsem se ptala, jestli mu nějak ublížili, dost nervózně mi odsekl, že jsou oba divní a nechce, abych se s nimi přátelila. Sice jsem na nich nic divného neviděla, ale poslechla jsem a začala se jim vyhýbat. Při večeři v hotelové restauraci jsem odešla na toaletu, kde jsem narazila na sousedku, která se Markovi tak nelíbila. Už měla něco upito, zastavila mě a řekla mi, ať si dávám velký pozor, protože od Marka manželka utekla kvůli jeho agresivitě. Nevěřila jsem jí. Myslela jsem si, že má sama nějaké problémy a naše štěstí nám prostě nepřeje. Markovi jsem o tom rozhovoru raději neříkala, aby nebyl naštvaný. Zbytek dovolené proběhl bez problémů a po návratu domů jsme začali shánět výbavu pro děti do školy, protože nový školní rok byl už za dveřmi. Jeli jsme společně na nákup do supermarketu, kde si Jakub vybíral nový batoh. Nemohl se stále pro žádný rozhodnout. Marek před ním držel dva v rukou a ptal se, který se mu víc líbí. Jakub nevěděl. Do Marka vjel vztek, s oběma praštil o zem a začal křičet, že nesnáší, když někdo tak debilně čumí. Stála jsem tam jak opařená, nikdy dřív jsem ho křičet neslyšela. Marek se sebral a odešel do auta. Kubík se rozplakal a nemohla jsem ho utišit. Vysvětlovala jsem mu, že měl Marek asi špatný den a že se na něj nesmí zlobit, protože to tak určitě nemyslel a teď je mu to líto. Uklidnil se, vybral si batoh, zaplatily jsme a šly za Markem do auta. Za celou cestu nikdo nepromluvil. Po příjezdu domů jsem šla vařit, děti si hrály pokoji a Marek beze slova odešel pryč. Bylo deset večer a stále nebyl zpátky. Nezvedal mi telefon a nereagoval ani na zprávy. O půlnoci jsem uslyšela z chodby nějaké rány a šla se tam podívat. Byl to Marek, totálně na mol, mlátil do všeho okolo a jak mě spatřil, spustil lavinu výčitek. Proč není vyluxováno, proč nemá pes v misce vodu, proč nezamykám a podobně. S pláčem jsem utekla do dětského pokoje. Děti spaly a já chtěla mít jistotu, že k nim bez mé přítomnosti nepůjde. Slyšela jsem ho praštit dveřmi od ložnice a radši jsem šla za ním, aby mě nehledal. Koukal na mně jako rozzuřený býk, něco nesrozumitelně zamumlal, šel si lehnout a zdálo se, že konečně spí. Ležela jsem bez pohnutí v posteli a přemýšlela o tom, co se stalo.

Ráno jsem se probudila první a šla dělat snídani. Marek vstal chvíli po mně, přišel dolů a choval se úplně normálně. Myslela jsem, že byl tak opilý, že si nic nepamatuje. Neměla jsem náladu se s ním bavit, což brzy poznal, tak už nemluvil ani on a odešel do práce.

Večer se vždycky vracel kolem páté hodiny, ale tentokrát nebyl ještě ani v devět doma. Zavolala jsem mu, abych se ujistila, že se mu nic nestalo. Zvedl mi telefon a já podle hlasu poznala, že je zase opilý. V noci se domů vůbec nevrátil. Přišel až druhý den v noci.

Ráno odešel ještě dřív než jsem vstala. Večer přišel domů s dobrou náladou a zase se tvářil jako by se nikdy nic nestalo. Následujících několik týdnů bylo všechno v klidu a začala jsem věřit, že to byl jen nějaký zkrat a všechno bude dobré. Zase si hrál s dětmi, první školní den je se mnou doprovodil do školy a byl opět milý a pozorný. Vydrželo mu to až do okamžiku, kdy jsem mu řekla s nadšením o tom, že jsem si našla práci a od příštího měsíce nastoupím do prodejny s obuví na místo prodavačky. Čekala jsem, že bude mít radost, že také budu více přispívat do našeho rozpočtu, ale opak byl pravdou. Rozzuřil se a křičel, že si ničeho nevážím, pořád mám málo a místo toho, abych se starala o děti budu radši čuchat ke smradlavým ponožkám upocených chlapů. Nenechal mě vůbec reagovat a za stálého křiku odešel ven.

Děti všechno slyšely a přiběhly za mnou. Bylo mi do pláče, když se Markétka zeptala, proč je strejda Marek tak zlý. Vysvětlila jsem jí, že to myslí dobře a jen chce, abych byla radši doma a odpočívala.

Práci jsem nakonec odmítla, protože jsem nechtěla, aby se Marek zlobil. Byl spokojený a normálně jsme dál fungovali. Vydělával dost peněz a nechtěl, abych cokoliv platila.

Asi po čtrnácti dnech jsem cestou z nákupu potkala sousedku z dovolené, které jsem si všimla až když stála krok ode mne. Začala se vyptávat, jestli je všechno v pořádku, jak se dětem líbí v nové škole a jestli se mají s Markem rády. Ujistila jsem jí, že je všechno perfektní, ale byla neodbytná. Připadala jsem si jak u výslechu. Co čert nechtěl, Marek se zrovna vrátil domů a když vystoupil z auta, uviděl mě vedle sousedky zrovna ve chvíli, když byla debata v plném proudu. Zašel do domu a já přišla chvilku po něm. Byl rudý vzteky a ještě než jsem položila tašky na zem, vlepil mi facku přes celý obličej. Zařval na mně, ať na něj tak nezírám, že mi jasně řekl, abych se s tou krávou nebavila. Když jsem prý tak pitomá, nebudu chodit nikam. Nakupovat jsem od toho dne mohla jezdit jen s ním, nesměla jsem ani venčit psa a když jsem se jednou prořekla, že jsem byla v pekařství dva bloky od nás, zmlátil mě. Byla jsem v šoku a nevím, co všechno se dělo. Dostala jsem asi deset facek a když jsem se schoulila na zemi, kopal do mne. V klidu odešel k televizi a sledoval tenis.

Já šla ze dětmi, které měly naštěstí puštěnou nahlas muziku, tak nic neslyšely.

Podobných situací bylo v dalších dnech mnoho. Musela jsem čelit častým fyzickým útokům, tajně jsem si pořídila antidepresiva a doufala, že to skončí. Zatímco se ke mně choval hůř a hůř, děti vyloženě rozmazloval. Byla jsem vděčná alespoň za to, že neubližuje jim. Cítila jsem se úplně opuštěná a bezbranná. Protože jsem měla dřív finanční potíže, začaly mě dohánět různé vymáhací firmy a exekutoři. Stala jsem se na Markovi finančně závislá a věděla jsem, že kdybych od něj odešla, nebudu schopná děti uživit. Se svými rodiči jsem se nestýkala už řadu let a neměla jsem ani žádné přátele, co by mi pomohli. Na pomoc státu jsem taky mohla zapomenout. Beznaděj, zoufalství a celé dny plné pláče. Největší krize přišla, když si vzal Marek dovolenou a byl se mnou týden doma. Děti byly přes den ve škole a nebyl tak kromě té malé němé tváře žádný svědek toho, co se u nás odehrávalo. Marek mě i několikrát za den brutálně znásilňoval, pořád mě fackoval a vše vyvrcholilo tím, když mi kvůli rozsypaným těstovinám na kuchyňské lince zlomil pěstí nos. Upadla jsem na zem a předstírala, že nevnímám. Doufala jsem, že zavolá záchranku, jejíž příjezd by mě zachránil. Nestalo se. Políval mě vodou, cloumal se mnou, fackoval mě a nakonec jsem to vzdala a otevřela oči. Chtěla jsem s tím zlomeným nosem k lékaři, ale zakázal to. Ošetřil a narovnal mi ho sám. Křičela jsem bolestí, ale nezajímalo ho to.

Po příchodu dětí ze školy jim řekl, že jsem spadla ze schodů a potřebuji odpočívat. Poslal je do pokoje, kam za nimi po chvíli odešel. Když jsem šla zkontrolovat, jestli jim neubližuje, našla jsem je při stavění puzzlí. Všichni tři se smáli a byli v pohodě.

Když Markovi skončila dovolená a odjel zase konečně pracovat, sebrala jsem odvahu a vypravila se za sousedkou, která pracovala v místní kavárně. Sedla jsem si ke stolu a čekala až přijde. Muselo na mně být poznat, že jsem byla vyplašená. Bála jsem se, aby mě Marek nepřistihnul venku. Když ke mně Andrea přišla a podívala se mi tázavě do očí, ve kterých už byly slzy, na nic se už neptala a objala mě. Bylo poledne a v kavárně měla jen tři zákazníky, tak měla čas si ke mně přisednout. Všechno jsem jí pověděla. Držela mě za ruku a uklidňovala mě. Svěřila jsem se jí se svou finanční situací a vůbec se vším, co mě trápilo. Sice jsem ji vůbec neznala, ale cítila jsem obrovskou úlevu, že si po nesnesitelně dlouhé době můžu s někým popovídat. Tvářila se tak chápavě. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděla, že mám vedle sebe ženu, která mi pomůže v úniku z toho domu hrůzy. Nevěřila jsem vlastním uším, když vzala do ruky telefon a s někým o mně mluvila. První jsem se zalekla, že to může být někdo od policie, nebo někdo jiný, kdo by můj problém ještě zhoršil, ale hned mě uklidnila.

Volala své mamince do Brna, které před pěti lety zemřel manžel a bydlí sama v malém domku. Domluvila mi, že u ní můžu bydlet i s dětmi tak dlouho, jak jen bude potřeba.

Byla jsem šťastná a ztratila jsem radostí řeč. Musela mi to zopakovat ještě třikrát.

Mou radost vystřídal ale další záchvat pláče, když jsem si uvědomila, že tomu musí předcházet stěhování a vysvětlování dětem, proč od Marka odcházíme.

Andrea mi navrhla, že hned druhý den, až Marek odjede, přijde se svým manželem a pomůže mi rychle sbalit věci. Všechno šlo podle plánu. Andrea s Michalem opravdu přišli, donesli krabice, rychle jsme sbalili a odjeli vyzvednout děti do školy. Neměla jsem sílu jim vysvětlovat, co se stalo, tak se iniciativy ujala Andrea, která jim to pro ně srozumitelným jazykem řekla a dokázala v nich dokonce vzbudit nadšení, že jedeme za moc hodnou babičkou, která nás bude mít všechny ráda. Mé děti nikdy žádnou babičku neměly a záviděly všem z okolí, když ke svým prarodičům mohly jezdit na prázdniny.

Pamatuji si ten den naprosto dokonale. Andreina maminka nás přivítala s takovou radostí a láskou, že to neumím ani popsat. Ubytovala nás a chovala se k nám, jako bychom byli její vlastní. Nikdy jsem tak vřelé přijetí nezažila. Andrea mi dala nový telefon se SIM kartou, půjčila mi do začátku nějaké peníze a odjela s Michalem do Liberce s tím, že nemusím mít strach, co Marek udělá, až zjistí, že jsme pryč. Vše už měli promyšlené a nikdy jsem se nedozvěděla, jak Markův návrat domů proběhl. U paní Marušky bydlíme s dětmi už osm měsíců, našla jsem si dobře placenou práci, díky které mohu splácet veškeré dluhy a děti si našly ve škole kamarády. Po všem zlém se stal zázrak a jsme šťastní. Nyní bych byla schopná dětem zajistit všechno potřebné sama, ale paní Maruška si přeje, abychom zůstaly s ní, protože už nechce být sama. Do smrti budu vděčná za to, že jsem ty dvě úžasné ženy (Andreu a Marušku) poznala.  

 

Které konkrétní momenty vedly mého přítele k agresi?

Komunikace s jinými lidmi, zvláště s těmi, co znali jeho minulost. Velký vliv na agresi měl také alkohol, něčí nerozhodnost a snaha o finanční nezávislost.

Co jsem zkoušela, aby agresivní nebyl? Co pomohlo a co ne ?

Přistoupila jsem na jeho podmínky a nechodila mezi lidi, což agresi vždy dočasně zmírnilo, ale pokaždé se k ní našel nějaký méně podstatný důvod. Když zrovna agresivní nebyl, pomáhalo, když jsem se tvářila, jako že je vše v pořádku, tím se jeho klidný stav lehce prodloužil. Nic, co by agresi dlouhodobě bránilo, jsem neobjevila.  

• < Prev
• Next >